Írán
Pokud se začtete do následujících řádků, můžete se se mnou na chvíli podívat do Íránu, nádherné země plné neočekávaných překvapení, kterou jsem měl to štěstí navštívit v roce 2017.
První okamžiky v Teheránu
V Íránu kvůli sankcím nefungují západní platební karty. Svojí Visou, nebo MC tak můžete maximálně škrábat zamrzlá okénka u auta, pokud byste přijeli v zimě. V létě pak je tento kus plastu úplně zbytečný. Proto je potřeba s sebou vést pořádnou ruličku tvrdé měny, ideálně Eura, nebo USD. Já jsem měl s sebou asi 2000 Eur pro dva na nějakých 20 dní. Ne, že by bylo potřeba tolik, Írán je levná země, ale je lepší s sebou mít rezervu. Kdyby bylo nejhůř, tak třeba i místní doktor spíš uslyší na Eura, než na kartičku pojištěnce. Nakonec jsme utratili asi polovinu, něco za průvodce, něco za vstupné, ubytování a jídlo. Také jsme si koupili parádní vodní dýmku a perský koberec a pár dalších drobností jako čaje a cukrovinky.
Peníze se dají vyměnit hned na letišti. Tehdy jsem měnil asi 300 Euro a dostal něco kolem 15 milionů Riálů. Na tohle nejsou evropské peněženky stavěné. Jeden Riál se skládá ze sta dinárů, ale ty nemají absolutně žádnou hodnotu. Aby to nebylo tak snadné, používají Íránci ještě tumány, což není měna, ale historické označení hodnoty a znamená 10 Riálů. Kvůli vysoké inflaci se můžete setkat docela často s tím, že vám cenu nevyčíslí v Riálech, ale rovnou v tůmánech. Ovšem obvykle sdělí jen číslo, už ne to, jestli to chtějí v Riálech, nebo tůmánech, protože předpokládají, že vy víte, co oni myslí. Tudíž něco, co se zdá být na začátku docela levné se po vyjasnění situace začne zdát naopak docela drahé. Opačně to moc nefunguje. Situaci při placení nepomáhá ani to, že bankovky jsou z jedné strany popsané jen perskými číslicemi. Na druhé straně jsou sice i arabské, ale pokud je nemáte pečlivě srovnané dle hodnot a tou správnou stranou nahoru a potřebujete rychle ze svých milionů vybrat tu správnou sumu k úhradě, může se z placení čehokoliv stát poměrně stresující zážitek. Já jsem to několikrát nevydržel a při placení před prodavače pár milionů vysypal, aby si vzal kolik potřebuje a spoléhal se na slušnost a férovost z jeho strany.
Na letišti je také možné si zakoupit SIM kartu, což se hodí hlavně kvůli internetu. Jen nebuďte překvapeni, že po vás budou chtít při nákupu simky viďet pas. A nezapomeňte si před odjezdem do telefonu nainstalovat nějakou z aplikací typu VPN changer, protože řada webů, hlavně zahraničních, nebo Facebook a podobné aplikace v Íránu obvykle nefungují.
Takže zatím toliko k praktickým věcem a teď zpět k tomu, jak to tehdy bylo. Do Íránu jsme přiletěli někdy pozdě večer a hned na letišti se setkali s domluveným kontaktem přes Couchsurfing. Ten je v Íránu stejně populární, jako zakázaný. Kdo by snad nevěděl o co se jedná, je to aplikace, kde je možné si vytvořit profil a nabídnout bezplatně nocleh, nebo třeba služby průvodce. Ale jde hlavně o tu možnost přespání u někoho místního. Stejně tak se předpokládá jistá reciprocita, kdy taky můžete cestovatelům z celého světa nabídnou přenocování, ale není to nezbytně nutné. Po celou dobu našeho pobytu jsme ubytování řešili buď tímto způsobem, nebo spíš improvizací na místě. Dopředu jsme neměli domluvené ubytování ani na jeden den, což se ukázalo jako dobrá volba. Nebyli jsme omezeni místem, ani časem.
První dvě noci jsme strávili v Teheránu, nebo spíše v jakési jeho periferii. V celé oblasti Teheránu žije nějakých 15 milonů lidí a z celého Íránu se mi zdál jako nejméně zajímavý. Ale těžko říct, zase tolik času jsme v něm nepobyli. Náš průvodce a couchsurfer Hadi, nás i sebe ubytoval v bytě svého strýce a tety. Jako jediný z nich uměl anglicky, a tak se komunikace se strýcem a tetou omezovala pouze na úsměvy a asi dvě perská slova, které jsem mezitím stihl pochytit. Hadi byl student nějaké místní vysoké školy, ale vypadalo to, že s docházkou, nebo čímkoliv dalším, co by připomínalo nějaký pevnější režim, si hlavu moc neláme a radši křižuje Írán se zahraničními turisty. Samozřejmě, že ne jen z dobré vůle, ale i pro nějaké to Euro. Jeho oblíbeným slovem bylo fuck a často ho používal v různých podobách při komentování politiky, náboženství, různých restrikcí a u spousty dalších témat. Vlastnil starý stříbrný Peugeot, který se snad dříve vyráběl pod nějakou licencí přímo v Íránu a kterým jezdila asi polovina íránských řidičů. Díky autu, Hadiho časové flexibilitě, schopnosti plnit roli překladatele a ochotě jet v rámci Íránu kamkoliv si řekneme jsme získali poměrně zajímavé možnosti.
První den po příletu jsme trávili spíše nesměle v okolí našeho dočasného bytu. Hadi si někam musel během dopoledne odskočit a my jsme se vydali na krátkou oblídku terénu. Což myslím byl docela odvážný počin ve smyslu povědomí o Íránu získáném z běžných sdělovacích prostředků. Do té doby jakákoliv zmínka o Íránu, kterou jsem v jakékoliv západní televizi viděl vypadala zhruba takto. Běsnící dav podpaluje americkou vlajku. Běsnící dav útočí na americkou ambasádu, apod.
Večer téhož dne jsem se ale běsnícího davu přece jen dočkal. To jsme poměrně dlouho autem a pak ještě metrem vyrazili do centra Teheránu. Náhoda tomu chtěla, že jsme byli v Íránu přesně v době prezidenstkých voleb, kdy svůj mandát obhajoval Hasan Rúhání, nástupce u nás možná mediálně známějšího Mahmúda Ahmadinežáda, který poměrně vyostřil vztahy s USA a odmítal používat dolar jako rezervní měnu, nebo platidlo za ropu.
Když jsme vylezli z metra na ulici, naskytlo se nám k vidění něco, co už asi jen tak nezažiju. Nekonečné davy lidí proudily v ulicích, všichni až fanaticky skandovali jména svých preferovaných kandidátů a mávali vlajkami a rozhazovali letáky s jejich podobiznami. Hotové šílenství, něco jako tehdy Nagano u nás na Staroměstském náměstí, ale v Teheránu tak možná 100 krát více lidí a úplně všude, ne jen na jednom náměstí. Tohle se nedá popsat, to se musí zažít a vidět. Přesně jako v těch divokých záběrech ze západních televizí, akorát tady nikdo americkou vlajku nepálil. Věděl jsem, že něco podobného už asi nebudu mít šanci zdokumentovat, tak jsem vytáhl telefon a začal točit. Natočil jsem tak možná 30 vteřin záběru, než mě čapli dva borci v civilu a odvedli někam za roh. Super, tajná policie. Hned začal výslech. Pas, vízum, v jakém hotelu bydlím, co v Íránu dělám, jestli jsem západní agent, proč jsem v Teheránu zrovna v době voleb a spousta dalších, skvělých otázek. Pas a vízum jsem zvládl ukázat ještě brilantně, ale jak odpovědět na otázku kde bydlím, to byl větší oříšek. Jak jsem zmínil dříve, Couchsurfing je v Íránu nelegální, kdybych prozradil že bydlím u někoho přes Couchsurfing, způsobil bych mu problémy. Kdybych řekl, že v hotelu, zavolali by tam a ověřili si to, jak mi ostatně sami sdělili. Nakonec mě napadlo nabídnout variantu o mém zatím jednodenním pobytu v Íránu s tím, že ubytování si teprve budu hledat. Když se mě přímo zeptali, jestli vím, co je to Couchsurfing, vše jsem zapřel a byl odhodlaný zapírat až do případného waterboardingu. Naštěstí jsme tehdy byli v Íránu opravdu krátce, tudíž se mé vysvětlení dalo opřít o realitu. A proč jsem v Íránu zrovna v den voleb? No co na to říct, ještě před hodinou jsem vůbec netušil, že tu nějaké volby jsou a i kdyby, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že je doprovází takové šílenství. Nakonec asi i místním agentům došlo, že by impearilistický satan neposílal do Íránu světlovlasého, bílého špiona, který minimálně o hlavu převyšuje všechny v celém milionovém davu a rozhodli se mě pustit. Bohužel natočený záznam jsem musel vymazat.
Dalo by se říct, že nejdůležitějším nábytkem v íránské domácnosti je koberec. V noci slouží jako postel, při jídle jako stůl a během dne jako gauč. Poté, co jsme se probudili a sbalili peřiny, Hadiho teta na zemi rozprostřela igelitový ubrus a na něj naservírovala čerstvý sýr, med, rajčata, mléko a chléb. Chléb samozřejmě ve formě placky, která se trhá a do které se pak nabírá to, co je zrovna k dispozici. Když jsme takto posnídali, poděkovali jsme, rozloučili se a vyrazili na dlouho cestou po Íránu. Přestože je Írán z větší částí pouštní země, my jsme zamířili na sever země do hor, směrem k hranicím s Ázerbájdžánem. Cesta nám trvala s menšími zastávkami téměř celý den a hlavně v její druhé polovině jsme mohli s údivem sledovat, jak se pouštní krajina postupně mění v zelenou a hustě zalesněnou. Takhle jsem si Írán nepředstavoval, protože listnaté lesy vypadly přesně jako u nás a jen pohled na mapu a našeho íránského společníka prozrazoval, že jsme nějakých 4000 km od domova. Hádí večer, když už byla všude tma našel nějakou dřevěnou chatu, která sloužila jako hotel. Tam jsme se měli ubytovat. Bohužel hotel byl plně obsazený. To by ovšem nebyl Írán, aby se nenašlo řešení. Majitel hotelu nám nabídl, že nás nechá přespat u sebe doma. Protože jsme stejně neměli jinou možnost, souhlasili jsme a následovali ho autem pár kilometrů zpátky. Jeho dům a přilehlá stavení byla obklopena lesy a divočinou, krásné klidné místo. Na místě nás představil své rodině, dokonce nás vzal do malého chlíva, aby nám ukázal čerstvě narozené telátko, poté jsme spolu vypili čaj a šli spát. Připravil pro nás pár polštárů a dek, spalo se samozřejmě na zemi na koberci. A spalo se tam dobře. Ráno jsme se rozloučili, vrátili se do hotelu, kde jsme si dali snídani, zaplatili a rozloučili se s majitelem. Pokračovali jsme dál do hor, Hádího Peugeot se statečně bil s převýšením, a když už ani auto nemohl dál, pokračovali jsme pěšky. Za vytrvalost jsme byli odměněni pohledem na zamlžená údolí a svahy plné zvědavých a pasoucích se krav. Jako někde ve Švýcarsku.
V horách jsme strávili několik hodin, dokonce jsme si rozdělali ohníček, opekli pár brambor, snědli žlutý meloun a pak vyrazili na dlouhou cestu napříč Íránem. První zastávkou byla nějaká neznámá vesnička, ještě obklopená zelení. Zastavili jsme v ní proto, že si Hádí všiml davu lidí před nějakou budovou a chtěl se podívat co se tam děje. Brzo zjistil, že se jedná o volební místnost, kde místní volí prezidenta a rohodl se, že nám to ukáže. Narozdíl od Teheránu však tato zkušennost s volbami byla příjemná. Pro místní jsme byli atrakce, dokonce i voják s naleštěným Kalašnikovem, který hlídal volební místnost se na nás usmíval. Po chvilce postávání u volební místnosti nás přišel osobně uvítat i starosta obce a dokonce si nás vyfotili pro místní noviny. Rozdali jsme ještě pár úsměvů na všechny strany a vyrazili zase dál.
Masouleh
Další zastávkou měla být vesnice Masuleh. Jedná se o vesnici vystavěnou v prudkém svahu, kde ploché střechy a stropy domů v nižší úrovni slouží jako chodník pro domy nad nimi. Vesnice je navíc plná obchůdků, čajoven a restaurací. Cestou nám ale vyhládlo, tak jsme se zastavili v nějakém bezvýznamném místě na jídlo. Objednali jsme si něco málo k jídlu a jednu vodní dýmku k tomu s tím, že za chvilku zase vyrazíme dál. To by ale nesměl být Írán, aby se nestalo něco neočekávaného. Po chvilce dorazila početná rodina zastoupená všemi generacemi na večeři a nějakou oslavu. Chvilku se bavili mezi sebou, něco málo pojedli a pak přišli k nám k vedlejšímu posezení, k pro ně neznámým lidem, a začali se omlouvat, že k nám někteří z nich seděli zády (v restauraci běžný jev všude na světě) a že nás dříve nepozvali k sobě. Dokonce nám nanosili tolik jídla, že byl problém to ve třech sníst. Vysvětlili nám, že slaví narozeniny, a proto celá široká rodina vyrazila společně pojíst. Exotická návštěva ze středu Evropy pro ně byla nečekaným a milým zpestřením večera, dokonce jsme s nimi pořádnou chvíli strávili tancem na hliněném plácku před restaurací.
Když jsme se rozloučili, vyrazili jsme do Masuleh. Vesnička s úžasnou atmosférou, opravdu netradičně vystavěná a krásně osvětlená a v době naší návštěvy částečně přikrytá tmou a mlhou. Ochutnali jsme místní čaj a koláčky, důkladně si celé místo prošli, nafotili a vyrazili autem zase o kousek dál s cílem najít místo k přespání. To jsme našli o kus dál v jednom skromném příbytku jedné skromné rodiny. Jak jinak, než na koberci.
Qom
Druhý den ráno jsme posnídali poslední rozlámané Tatranky, které jsme v batohu našli a vyrazili k dalšímu bodu na naší mapě. Tím byl Kashan. Cestou jsme se ale zastavili ještě ve městě Qom, které je známé jako silně nábožensky orientované místo. Mísní mešita stojí za vidění, ale vstup do ní je poměrně regulován. Kromě toho bylo možné se v ní pohybovat jen v doprovodu průvodce s turbanem a ženy musí mít přes oblečení ještě takový pytel, který je u vstupu naštěstí k zapůjčení.
Zrovna v Qomu před čekáním na vstup do mešity ke mě přišel takový mladší chlápek a hned se mě začal vyptávat na politiku a co si myslím o volbách, kandidátech a podobně. Tohle je podezřelé, může jít o nějakého tajného, náboženskou policii, nebo provokatéra. Nebo taky ne, ale to člověk neví. Těmto tématům je lepší se s neznámými lidmi vyvarovat a dělat blbého. Což jsem i dělal. Když zjistil, že ze mě nic kloudného neypáčí, tak se rozloučil a nechal mě být.
Kashan
Z Qomu jsme vyrazli přímo do Kashanu. Kashan je město s bohatou a zajímavou architekturou. Svou polohou na cestě do Isfahánu pak přímo vybízí k návštěvě. Známé je hlavně pro lázeňský komplex sultána Amira Ahmada, který byl vystavěn někdy v 16. století a dodnes se zachoval v téměř původní podobě. O něco mladší památkou je dům Tabatabai, který byl vystavěň pro stejnojmenou bohatou rodinu koncem devatenáctého století. Ze stejné doby a za stejným účelem, jen pro rodinu jiného bohatého obchodníka byl vystavěn dům Abbasian. Obě stavby zaujmou nádhernými klenbami, barevnými okny a zahradami. Označení dům je pro oba komplexy příliš skromné, protože se bez nadsázky jedná o paláce. Velkou výhodou Íránu je, že ho ignoruje masový turistický průmysl. Sice tím Írán přichází o příjem z turistického ruchu, ale pokud se do země vypravíte na vlastní pěst, budete mít spoustu památek jen sami pro sebe. Kashan v tomto nebyl výjimkou. Jak lázně, oba paláce, nebo i nedaleké zahrady Fin byly téměř prázdné. Jen v zahradách se to občas hemžilo místními, protože pohled na rozkvetlou rostlinku v pouštní krajině přece jen potěší, ale v žádném případě nešlo o typické davy obléhající evropské památky.
Po absolvování prohlídek jsme začali řešit kde přespat. V Íránu se tato otázka vždy vyřeší sama docela rychle a snadno. Každý by vás rád uvítal ve svém domě, stačí se ukázat někde na ulici, nebo se někoho zeptat, kde by se dalo přespat. Místní se vždy snažili nám pomoct. V Kashanu se Hadi zeptal nějakého chlápka, ten někam zavolal a za chvíli pro nás přijel někdo na motorce, abychom ho následovali. Odvezl nás na takovou dlouho ulici, se kterou rovnoběžně stála dlouhá zeď. Podél zdi byla na zemi spousta koberců a na nich seděly hloučky mladších lidí, kteří pokuřovali vodní dýmky. U jednoho takového hloučku jsme se zastavili, během chvíle jsme měli nové kamarády a nového hostitele v Kashanu. Samozřejmě nikdo nikam nespěchá, takže jsme zvládli několik vodních dýmek ještě na té ulici a poté jsme vyrazili domů k našemu hostiteli. Tím byl sympatický třicátník, zaměstnanec nedaleké jaderné elektrárny. Evidentně šlo asi o dobré pracovní místo, neboť měl moderně zařízený byt, včetně koženého gauče a křesla, což nebývá úplně běžné. Většina obydlí bývá vybavena koberci a nějakým polštářem pro pohodlnější sezení. Do jeho bytu jsme nešli sami, ale celá parta z koberce z ulice s vodními dýmkami. I doma samozřejmě vodní dýmka nechyběla, k tomu sklenice ayranu, slunečnicová semínka a láhev whisky. Dokonalá a na Írán překvapivá kombinace. Někdy později v noci jsme naši sešlost rozpustili a šli spát. Druhý den ráno jsme měli v plánu navštívit vodopády a jeskyni v nedalekém Niasaru.
Niasar
Kousek od Kashanu je vesnice Niasar a v jejím širším centru Niasarské vodopády a Niasarské jeskyně. Nejedná se ale o jeskyně přírodního typu, ale o kopané tunely do podoby takového podzemního městečka. V jedné části vesnice je jedna díra do země jako vchod a v druhé východ. Občas jsem měl problémy s výškou tunelu, protože chodbičky jsou docela nízké, občas jsem šel, občas posouval v podřepu, ale pokud vyloženě nemáte strach ze stísněných prostor, tak se to dá bez potíží absolvovat. Pod jeskyněmi směrem do centra Niasaru jsou nepřehlédnutelné vodopády. Kolem nich vedou schody a jsou plácky, kam místní chodí dělat pikniky. Pěkné a klidné místo, klidně bychom se zdrželi déle, kdyby nebyl Írán tak rozlehlý a netlačil nás čas.
Abyaneh
Z Kashanu jsme zamířili do Isfahánu s menší zajížďkou do vesnice Abyaneh, která patří mezi první osídlená místa v Íránu a kromě toho je celá vystavěná z rudé hlíny. Jako o den dříve památky v Kashanu, tak i Abyaneh jsme měli asi až na dva zbloudilce sami pro sebe.
Po prohlídce vesničky jsme se šli bez nějakého cíle ještě projít po širším okolí. Po chvíli jsme narazili na průvod lidí, který se táhl takovou suchou, kamenitou stezkou. Když jsme se přiblížili blíž na dohled, zjistili jsme , že se jedná o pohřební procesí. Překvapivě a pro nás nezvykle nesli v čele průvodu nebožtíka, ovšem ten nebyl v žádné rakvi, ale jen na jakémsi plátně. Takto ho i uložili do vykopaného hrobu. Hadi nám pak popisoval, jak probíhá celý obřad. Nejedná se o nic jednoduchého, rodina a smuteční hosté se pak scházejí v určitých časových intervalech ještě dlouho po pohřbu, aby truchlili a vzpomínali na zemřelého. Chvíli jsme ještě tuto událost zpovzdálí pozorovali, než jsme opět osedlali náš stříbrný Peugeot a vyrazili vstříc Isfahánu.
Isfahán
Cesta do Isfahánu se vyznačuje tím, že vede pouští. Bez přehánění, tímto se vyznačuje asi tak 95% všech cest, které v Íránu od někud někam vedou. Proto nás docela překvapilo, že Hadi před vjezdem do pouště nevzal benzín, přičemž kontrolka stavu nádrže si o to bez nejmenších pochyb už docela dlouho říkala. Později se přiznal, že zapomněl. V poušti žádné benzinky nejsou a pokud by pohonné hmoty opravdu došly, čekal by nás pochod několik desítek kilometrů vyprahlou krajinou k nejbližšímu zdroji a pak s kanystrem zpět. To nebyla úplně nejmilejší představa. Nejprve jsme zastavili u starého nákladního auta, které bylo odstavené u nějakého mostu, a kde dělníci cosi opravovali, ale to bylo bez šance. Tyhle staré ruské náklaďáky jezdí spíš na mazut, než na natural potřebný do malého osobáku. Jinak dlouho nikde nic, občas se jen mihlo nějaké auto v protisměru. Jeli jsme docela dlouho, už spíše na horký pouštní vzduch a benzinové výpary, když se na rozšířené krajnici uprostřed ničeho objevil malý náklaďáček. Ten samozřejmě benzín taky neměl, ale naložený byl jablkama, které mužík u něj stojící prodával. Hadi tak aspoň každému koupil jedno jablko. No aspoň to umírání v rozpálené poušti s prázdným kanystrem v ruce nebude tak rychlé. Když onen mužík odkudsi vytáhl bezkontaktní platební terminál (připomínám, že uprostřed pouště), nevěřil jsem svým očím. Nevěřil jsem ani tomu, že se nám podaří ujet dalších asi 40 kilometrů k nejbližší civilizaci, ale nějakým zázrakem se to povedlo a my nakonec úspěšně dorazili do dalšího významného města, Isfahánu.
Isfahán je třetí největší město Íránu, ve kterém žijí asi necelé dva miliony lidí. Jeho nejznámější památkou je zřejmě náměstí Nakš-e džahán, známé též jako Imámovo náměstí. To je obklopeno modrými mešitami a paláci. Dominantou jsou Šáhova mešita a mešita šejka Lotfolláha. Střed náměstí pak zabírá velká vodní plocha. Mimo to je Isfahán znám i pro obchodování s koberci, odtud se vyvážejí do celého světa a pro koberce jezdí sem obchodníci, kteří je kupují v desítkách kusů pro bohaté zákazníky. Přestože jsem na začátku říkal, že v Íránu nelze platit platební kartou, zkušený obchodník si poradí i s tímto omezením. V bazaaru s koberci nám nabídli čaj, udělali menší přednášku o kvalitě ručně tkaných koberců a vysvětlili jak ho kartou navzdory embargu zaplatit. Kartou se zaplatí na účet vedený v jiné zemi, v tomto případě třeba ve Spojených Arabských Emirátech a kontakt z Dubaje pak dá vědět obchodníkovi do Íránu, že platba proběhla. Ten pak v klidu vydá koberec a s kontaktem v Dubaji se pak vyrovná. Jak prosté.
Stejně jako kdekoliv jinde, i v Isfahánu jsme přespání řešili na poslední chvíli, nebo spíše spoléhali, že se nějak vyřeší samo. Večer jsme se tak bezcílně potulovali místním parkem, než jsme narazili na skupinku lidí hrajících fotbal. Mladí i staří kopali do balonu a jako branky jim sloužily dva kameny, tak jak je to všude na světě, když zrovna není k dispozci fotbalová branka. Jen chvilku potom, co si nás všimli už jsem měl míč na noze a přihrával Hadimu do šance. Docela slušně jsme si s nimi zakopali, než byl mač ukončen pro zranění soupeřova hráče Hadim. Ten do něj nedopatřením zajel trošku více, než by se na betonovém plácku slušelo a srazil ho k zemi. Naštěsí se vše obešlo bez následků, ale s přibývající tmou jsme usoudili, že je asi na čase hru ukončit. Chvilku jsme ještě poseděli na dece vedle improvizovaného fotbalového hřiště s našimi novými známými. Ti nás také pozvali k přenocování, což jsme samozřejmě neodmítli. Na pohodlný perský koberec jsme si už celkem zvykli a během našich dvaceti dní v Íránu jsme snad jen jednou spali v posteli. Ráno jsme dostali tradiční snídani, placatý chleba s medem, domácím sýrem a čaj. Hlavně tedy med mají v Íránu vynikající, obvykle obsahuje ještě kousky pláství, ale i sýry, marmelády a další domácí potraviny chutnají skvěle. Tradiční a poctivá domácí výroba zkrátka nemá v chuti a kvalitě konkurenci kdekoliv na světě. Jak to tak na podobných cestách bývá, po snídani následovalo rozloučení a cesta o k dalšímu cíli. A naším dalším cílem bylo prastaré město Persepolis.
Persepolis
Persepolis. Když jsem jako malý kluk v ranných devadesátkách hltal knihy o Achilleovi, Leonidovi, řeckých králích a slavných bitvách té doby, nikdy bych se neodvážil ani snít o tom, že se podívám na místo, odkud velkokrálové Dárius, nebo Xerxes vyráželi s armádou nesmrtelných, aby se u Marathonu, Thermopyl, nebo Salamíny střetávali v krvavém boji s řeckými falangami. A najednou jsem na tom místě stál. Na místě, které vznikalo někdy před dvěma a půl tisící lety a pořád z něho zůstalo dost, aby dokázalo naprosto uchvátit svou velkolepostí a historickým významem a nechalo naplno pracovat představivost na domyšlení si i toho, co již odvál čas a co se nenávratně proměnilo v písek. To co ale zůstalo vypadá i po těch 2500 letech jako by to bylo do kamene vytesáno teprve nedávno. Persepolis je prostě nutné vidět.
Varzaneh
Jestliže jsme většinu nocí trávili na perském koberci, tak tuto jsme měli trávit na perském písku. Varzaneh je poušť. A v této poušti je možné přespat za takových spartských podmínek ve stanech. K tomu stačila maličkost, v noci v této poušti najít ten stanový kemp. Už dost dlouhou dobu jsme jezdili silnicí skrz poušť sem a tam a hledali prašnou cestičku vedoucí ke stanovému kempu. Absolutní tmu rozčesávaly jen světlomety našeho Peugeotu a ačkoliv jsme usilovně po odbočce do kempu pátrali, nemohli jsme ji najít. Už to bylo docela unavující a nejspíš bychom to vzdali, kdyby se Hadi nerozhodl sjet ze silnice a na chvilku zastavit. Najednou se ona prašná cestička v písku objevila před námi. Vyrazili jsme tedy po ní a po nějaké době dorazili k jakémusi kontrolnímu stanovišti, které hlídalo několik mladých frajerů. Netrvalo to moc dlouho a už jsme s nimi kouřili vodní dýmku a zobali slunečnicová semínka. Utahaní, vyprahlí, špinaví, ale spokojení, že jsme našli místo našeho noclehu. Nicméně než jsme ulehli v přiděleném stanu, čas z této noci ještě významý kus ukrojil. V Íránu se prostě brzo spát nechodí. Pro kluky, kteří hlídali vstup do pouště, kteří se snad všichni se jmenovali Reza zřejmě na počest oblíbeného šejka Reza Pahlavího z dob před revolucí, byli cestovatelé z Evropy poměrně nečekaným zjevením. Kluci byli přátelští, chtěli si povídat a vodnice tak střídala vodnici. Naše nekuřácké plíce během pobytu v Íránu nepochybně dostaly pořádný úder, protože v podobném duchu se nesl téměř každý večer v této zemi. No alespoň jsem se během pobytu v Persii naučil foukat krásné a plné kroužky z dýmu, lépe si v tomto umění vede snad jen čaroděj Gandlalf ve Středozemi, ale v Čechách jsem zatím sobě rovného v této kratochvíli nenašel. Když už jsem si myslel, že jsme dokouřili ten večer poslední vodnici a nic zajímavého už se nestane, vstal jeden z Rézů a odběhl kousek do pouště. Chvilku tam hrabal v písku a pak přiběhl zpět s petlahví čehosi v ruce. Lahev otevřel a podal mi ji se slovy "červené víno". Chvilku jsem na něj nevěřícně koukal, než jsem ochutnal. Prý domácí. Sice doteď nechápu, jak to v poušti pěstují a v utajení vyrábí, ale nechutnalo to vůbec špatně. Dokonce nám trošku odlili i s sebou, než nás odvedli ke stanu. Ani tehdy jsme však nešli spát, rozdělali jsme si oheň z trošky dřeva, které nám Rezové dali, popíjeli to červené víno a zbytkami jídla, které jsme ještě měli jsme krmili toulavé psy, kteří se odněkud ze tmy zjevili. Kousek od našeho stanu stála v písku taková vysoká, kovová konstrukce. Těžko říct, co to bylo a kde se to tam vzalo, ale byla škoda toho nevyužít. Během chvilky mě napadlo jak. S Hadim jsme došli k autu a odčerpali trošku benzinu do prázdné petky od vína. Do písku pod konstrukcí jsme vyhloubili nápis IRAN a do mělkých žlábků ve tvaru písmen nalili benzín.
Druhý den dopoledne jsme měli přistavené velbloudy, na kterých jsme objeli kousek pouště. Před rokem v Jordánsku jsme na velbloudech jeli celý den skrz Wadi Rum do beduínského kempu, to byl parádnější zážitek, oproti tomu byla projížďka ve Varzaneh jen malou procházkou, ale i tak jsme si to náležitě užili. Před odjezdem jsme si ještě zablbnuli v dunách písku a poté se vydali k poslednějšímu většímu cíli naší cesty, do Šírazu.
Shiraz
Shirazu se říká město básníků a jedná se o jedno z nejstarších osídlení ve starověké Persii. Ve městě je k vidění celá řada zajímavých památek, ale asi nejproslulejší je barevná měšita Nasir ol Molk, které se též říká Růžová mešita. Když do ní dorazíte včas, uvidíte jak světlo proniká přes barevné vitráže a barvy se pak odráží po celé podlaze. Vypadá to opravdu působivě. Protože se ale Íráncům nechce moc brzo vstávat a rychle snídat, a protože Hadi se v tomto ohledu místnímu standardu nijak nevymyká, dorazili jsme tak akorát, abychom vyfotili poslední ustupující odlesky před tím, než se sluneční paprsky přesunou zase jinam. Pro srovnání ale určitě stojí za to, zadat Nasir Ol Molk do internetového vyhledávače a pokochat se dalšími fotkami z tohoto úžasného místa.
Přes den jsme se ještě toulali městem, zašli si na kebab s rýží, což bylo naše hlavní jídlo téměř po celou dobu našeho putování a večer skončili v shisha baru. Samozřejmě v něm byli pouze místní muži, takže naše návštěva vzbudila poměrně hodně zvědavosti a každý si s náma chtěl hned povídat. Utvořili jsme takový kroužek asi deseti lidí, Hadi překládal z Perštiny do Angličtiny, protože tam byl jediný, kdo uměl anglicky. Kouřili jsme vodní dýmku a bavili se o životě v Evropě, v Íránu, o světové politice o válkách, rolích Ruska a USA na světové politické mapě a podobných věcech. Docela odvážná tématika s neznámými lidmi, ale i je evidentně zajímalo to, jak se na tyto věci díváme jinde ve světě. Jeden z přísedících nám řekl, že bojoval v Sýrii proti islámskému státu, ale byl postřelen a musel se vrátit zpět domů, s ním jsme se bavili asi nejvíc. Když jsme naši seanci rozpustili, tak se právě tento bojovník s terorizmem nabídl, že nás kousek doprovodí. Nedaleko od shisha baru rostlo několik stromů, na jeden z nich vylezl, něco tam natrhal a pak seskočil dolů. V hrsti měl několik moruší a začal mě jima krmit. No odmítněte to. Když jsem vše poslušně snědl, tak mě chytil za ruku, převedl mě přes rušnou silnici a rozloučil se. S takovou starostlivostí a péčí se v Evropě prostě nepotkáme, sám jsem z toho byl v šoku, takže jsem se nechal nakrmit a převést přes cestu jako prvňáček. Tolik mu záleželo na tom, aby se nám v Íránu líbilo a cítili se příjemně a bezpečně. A stejný pocit jsme měl ze všech lidí, které jsme za celou dobu potkali. I ten policajt v Teheránu mi vysvětloval, že mě buzeruje pro mé bezpečí, ale ten byl asi jediný, komu jsem to úplně nevěřil.
Večer jsme se pak prošli ještě kolem citadely Karim Khan, která byla efektně nasvícena a zamířil do mešity Shah Cheragh. Z té bohužel nemáme fotky, protože se tam nesmělo se zrcadlovkou. Fotit se tam sice mohlo na telefon, ale ty jsme zapomněli v batohu s foťákem, který zůstal na stanovišti před vstupem. Jestliže jsem u mešity Nasir Ol Molk doporučoval podívat se na fotky na internetu, tady toto doporučení musím změnit téměř na příkaz. Toto místo stojí za návštěvu hlavně po setmění, hra světel, zrcadel, mramoru a perské architektury je opravdu úchvatná. Pokud sem pojedete, neudělejte stejnou chybu jako my, telefen si nutně vezměte s sebou dovnitř. Pokud jsem v tomto místě nemohl fotit, byl jsem aspoň focen. Skupinky mladších i starších kluků a mužů se se mnou toužilo vyfotit, jako bych byl nějaká celebrita. Protože jsem nechtěl své skalní fanoušky odmítnout, každému jsem vyhověl a udělal si s nimi několik fotek. Když pak někdo další viděl, že se se mnou někdo jiný fotí, taky přiběhl a taky se chtěl vyfotit, co kdyby.
Náš pobyt v Shirazu byl specifický tím, že jsme snad poprvé nespali u někoho doma na koberci, ale v nějaké hostelu na kovové posteli s drátěnou sítí místo roštu. Hostel nevypadal nijak vábně, před ním na ulici dokonce pobíhali nějací velcí brouci, možná švábi, ale to bylo jedno, kvůli luxusu jsme sem nejeli. Ubytování v hostelu má tu výhodu, že můžete jít hned po příjezdu spát a není třeba ještě trávit nějaký čas společenskou diskuzí s hostitelem, čehož jsme po dalším náročném dni všichni rádi využili.
Ze Shirazu do Teheranu
Cesta ze Shirazu do Teheranu je dlouhá nějakých tisíc kilometrů a protože byl Shiraz posledním místem naší cesty a náš zbývající čas v Íránu se počítal už spíše na desítky hodin, než na celé dny, bylo na čase začít z těchto tisíců kilometrů zase nějaké ukrajovat. Ani cesta zpět ale nebyla bez zajímavostí. Cestou jsme narazili na opuštěný caravanserai a uzavřené ruiny hliněného hradu na skále nad ním. Náhodou jsme na místě potkali údržbáře, který měl od zříceniny klíče a pustil nás dovnitř. Za to jsme mu dali trošku peněz a pozvali ho na kafe do takové domácké kavárničky naproti hradu. Tu vlastnil a provozoval Yusuf, na první pohled přísný chlap, ale pohostinný a dobrosrdečný. Protože jsme ten den byli jediní jeho hosté, věnoval se nám s veškerou pečlivostí, dokonce odkudsi přinesl dvě velké želvy, abychom si je prohlédli a nakrmili je.
Závěr
Samozřejmě jsme cestou tam i zpět viděli mnoho jiných zajímavých míst a potkali spoustu dalších lidí. Postupně tyto jednotlivé střípky utvářely celou mozaiku této naší cesty a zcela určitě, pokud se do Íránu vydáte, potkáte jiné lidi a navštívíte jiná místa. Ale vsadil bych se, že celkový dojem bude rovněž pozitivní. Írán určitě stojí za návštěvu a sám zpětně vidím, že toho nabízí mnohem víc, než jsem měl šanci poznat. Můžeme snad jen doufat, že se Írán přes zvýšené napětí a ekonomické sankce ubrání šíření demokracie a západních hodnot a nedopadne tak, jako třeba Irák, Libye, Sýrie a další země, ve kterých si pod záminkou ochrany lidských práv hrají mocní svou hru o ropu a další přírodní zdroje. Zároveň by si ale obyvatelé Íránu zasloužili mírnější režim ze strany náboženských vůdců, hlavně mezi mladými je cítit vzdor a někdy i odpor k náboženství a omezením, které přináší. Ať už to je utajované a zakopané víno v písku, whisky doma za zavřenými dveřmi, touha svobodně cestovat, nebo obcházení omezení na internetu. Na to ať si každý, kdo se z Íránu vrátí, udělá názor sám.