Jak vidím cestování já?

S cestováním je to stejné, jako s běháním. Před pár lety běhali jen opravdoví nadšenci, kdežto dnes je společensky téměř nepřípustné nezaběhnout si alespoň kilometřík a obratem nenasdílet na sítě screen z nějaké aplikace pro běžce. Zkrátka je to v módě, je to dostupné, je to dost cool. A je to dobře? Asi spíše ano. 

Cestování z vás často vyždímá vydatný sportovní výkon, ale samotné cestování není sport a nemělo by se k němu tak přistupovat. Sice zhruba vím, kolik zemí jsem navštívil, ale není to údaj, který by se dal, nebo měl porovnávat s jinými cestovateli. Byl jsem například Rusku a když si ho vybarvím pastelkou na slepé mapě světa, tak to bude vypadat, že jsem svět z poloviny procestoval, ale realita je taková, že jsem byl jen v Moskvě a Petrohradu. Mohu tedy říct, že mám procestované Rusko? Stěží. Jel bych tam znovu? Určitě. A to samé lze říct o mnoha dalších zemích. V mých očích je cestování o síle zážitku, o hloubce poznání o vytváření vzpomínek. Rád poznávám nové země a dává-li to smysl, rád využiji každé příležitosti nějakou zemi navštívit. Ale taky se nehrnu za kažkou cenu úplně všude, jen abych tam zapíchnul vlaječku a vylepšil si statistiku. Když někam jedu, tak vím proč tam jedu. Mám oblíbenou svou část světa, kam se rád vracím, případně tam objevuji nová místa. A postupně tu svou pomyslnou mapu rozšiřuji. Asi nikdy neuvidím úplně celý svět, ale to, co jsem doposud vidět mohl považuji za ohromné privilegium.  

Overturismus

Jestli něco na cestách opravdu nemám rád, pak to jsou přeplněná místa turistama. Ale co se dá dělat, těžko můžu počítat s tím, že Colosseum, nebo Sagradu budu mít sám pro sebe a pokud taková místa vidět chci a to obvykle chci, pak mi nezbývá nic jiného, než to přetrpět. Já si samozřejmě uvědomuji, že svou přítomností ten overturismus ještě zhoršuji, ale jeďte do Říma a ignorujte Colosseum. To prostě nejde. O to více si pak ale užívám země, které nejsou turisticky známé, nebo populární. Častokrát se mi stalo, že jsem byl na úžasných místech úplně sám a ten zážitek byl nakonec asi i lepší, než vystát na něco v Evropě dvě hodiny ve frontě, zaplatit 30 Euro a pak se uvnitř tísnit s lidma, kteří třeba ani neví kde a proč jsou a fotí něco, co ani neví co je. Těžko s tím něco udělám, ale o něco větší fantazie turistů ve výběru dovolenkových destinací by ve výsledku pomohla všem. Dala by oddychnout přetíženým lokalitám a dala by vydělat i těm opomíjeným. Jen by ty opomíjené zase možná přišly o to svoje kouzlo. Tohle je začarovaný kruh.     

Chování na cestách

Když už někam jedu, pak tam obvykle jedu proto, že to tam vypadá jinak, než u nás a lidé tam mají odlišné podmínky pro život. To beru jako fakt a nemám moc rád, když se z toho dělá senzace, nebo je to snad zdrojem posměšků. Nikdo si nevybere zemi, do které se narodí a přijde mi vyloženě hloupé se pošklebovat nad tím, že někde nemají splachovací wc, tekoucí vodu, nebo že ve stavení s lidmi žije kravka, nebo koza, které je pro ně zkrátka důležitá. Naopak je taková rozmanitost něco, co dělá svět zajímavým a jsou-li někde lidé chudí majetkem, obvykle bývají bohatí štěstím. Vítám možnost u takových lidí přespat, pokud takovou možnost nabízejí (samozřejmě jim za to zaplatím), nebo si od nich něco koupit, přijmout pozvání na čaj apod. Pokud si mohu vybrat, kde utratit peníze, pak je první volbou lokální poskytovatel služby. Nemám iluzi o tom, že jeden cestovatel něco zachrání, ale hodně cestovatelů by mohlo. 

Jsou místa na světě, kde si člověk připadá jako na smetišti. Přesto ani tam bych nepohodil odpadky na zem a snažím se odpad jako takový na cestách minimalizovat. Ne vždy to vyjde ideálně, ale pokud už odpad vytvořím, pak se ho zbavím na místech k tomu určených. 

Cestovatel, nebo turista?

Označit se za cestovatele je dnes taková móda a v podstatě každý, kdo se vrátí po týdnu z Egypta s cestovkou je schopen se za cestovatele označit a pomalu začít zpeněžovat cestovatelské rady ostatním lidem lačným po cestování. Ale cestovatel, jak ho vidím já někdo, kdo je mimo domov dlouhodobě, kdo týdny, nebo měsíce poznává země a kultury. Nespěchá, protože nemusí a tam kde se mu líbí zůstane déle a až se plně nasytí poznámím, přesune se dále. Cestování je spojeno s nepohodlím, s dobrodružstvím a intenzivními zážitky. Já bych si přál být cestovatel, ale jsem spíše turista. Kvůli práci si nemohu dovolit se měsíce toulat po jiném kontinentu, musím spěchat, abych viděl co nejvíc. Musím plánovat a pak jsem na cestách často ve stresu, abych vše stihnul a vše vyšlo a vlastně si tu cestu vychutnávám až zpětně doma, když si třídím fotky a vzpomínky. Až se mi jednou podaří nemuset spěchat, pak se možná stanu cestovatelem. Do té doby jsem turista. A být turista taky není špatné, i jako turista jsem toho hodně zažil a viděl a dokonce si místy i jako cestovatel připadal.

Sám, nebo s cestovkou?

Od nepaměti se na cestovatelských fórech vedl boj mezi příznivci cestování s cestovními kancelářemi a sólo cestovateli. Já cestuji sólo. Jednak mě baví už jen samotná příprava na cestu, tvorba itineráře, plánování a samostudium místních reálií. A nechci se o toto potěšení nechat připravit cestovní kanceláří. Na místě se pak mohu řídit tím, co chci já, ne tím, co si přeje delegát, nebo další účastníci zájezdu. Nemusím se ohlížet na někoho, kdo jde příliš pomalu, nebo kdo zase příliš spěchá od míst a věcí, která mě zajímají. Ne každý také vydrží mé cestovatelské tempo, kdy brzo ráno opuštím ubytování a pozdě večer přicházím do jiného, desítky, nebo stovky kilometrů daleko. Často unavený a hladový, abych mohl další den ráno vyrazit znovu. Podstatným důvodem jsou ale i peníze a řekl bych i nenažranost některých cestovních kanceláří. Já chápu, že ten prodaný zájezd musí uživit prodejce, delegáta i pana ředitele. Že se musí vydělat na náklady, které sólo cestovatel nemá, jako je třeba ne úplně levné pojištění proti úpadku CK. Ale pokud si jako sólo cestovatel projedu například Gruzii s Arménií za 12 tisíc Kč, může mě oslovit nabídka zájezdu s CK do stejných míst za 70 tisíc Kč? Pokud jsem schopen projet Saúdskou Arábii za 30 tisíc, může mě oslovit nabídka od CK za 150 tisíc do stejných míst a na stejnou dobu? Odpověď je určite ne. Ale co když by se někdo do těchto zemí chtěl vypravit taky, ale jako sólo si třeba netroufá, nebo nemůže. Je fér zaplatit takové peníze cestovní kanceláři? Jsem přesvědčen, že určitě ne, že férová cena je minimálně o polovinu nižší. V takovém případě bych s nabídkou CK neměl absolutně problém, určitě by si své klienty našla. 

Tam kde mi ale nabídka cestovních kanceláří smysl dává, to jsou různé pobyty u moře. V oblíbených letních destinacích panuje velká konkurence, ceny jsou tak tlačeny a drženy poměrně nízko. Koupit si tak zájezd do Egypta pro celou rodinu určitě v mnoha případech bude dávat větší smysl, než si takovou dovolenou skládat individuálně, zvlášť, když třeba cestuje rodina s dětma. A ne všichni lidé cestující do zahraničí touží po fyzicky vyčerpávajícím stylu cestování a objevování nových končin. Pokud někdo celý rok dře v práci, tak plně chápu, že si rád odpočine u moře na lehátku s koktejlem v ruce. Cestovní kanceláře tak zcela určitě mají svou klientelu a není důvod se na ně dívat pohrdavě, pokud to zrovna můj styl cestování není. Ale zrovna tak by CK mohly být mnohem příčetnější a střízlivější při cenotvorbě zájezdů do zemí, které jsou doménou baťůžkářů a sólo cestovatelů.

No ale co dělat, když se do takových zemí podívat chcete, sami si netroufáte a přeplácet zájezd s kanceláří taky nemíníte? Dobrou variantou může být najmout si průvodce. Člověka, který průvodcování provozuje jako živnost, danou lokalitu i kulturu dobře zná, má v ní kontakty a je schopen se na místě domluvit. Najít takového člověka taky nemusí být úplně snadné, určitě je dobré si o případném průvodci sehnat nějaké informace. Namátkou jsem se porozhlédnul na internetu a během chvíle jsem našel, koho bych oslovil, kdybych chtěl s průvodcem třeba do Íránu, střední Asie, do Afriky. Řada takových expedic je i vypsaných a stačí se do nich přihlásit. A pokud bych chtěl na Kavkaz, pak ani nemusím opouštět tyto stránky. 

Cestování s průvodcem má ale taky svá specifika, která je dobré před cestou zvážit. V první řadě se nejedná o zájezd tak, jak ho nabízejí cestovní kanceláře a jak ho definuje zákon. Účastník si nekupuje soubor služeb v podobě kompletního zájezdu, ale jen službu průvodce. Další náklady, jako dopravu, ubytování, jídlo a další si každý účasník platí zvlášt sám. Narozdíl od zájezdu s CK zde nefiguruje ani pojištění proti úpadku CK. Zkrátka proto, že s CK nejedete a nehrozí tak ani její krach a zanechání lidí kdesi v zahraničí. Svou letenku totiž máte vždy u sebe. Tento styl cestování také bývá obvykle o něco více dobrudružnější, než standardní zájezd a mnohem častěji a těsněji se dostanete k místním lidem a kultuře. Ne vždy se povezete v klimatizovaném autobuse, ne vždy budete spát v hotelu s pěti hvězdama. Co ale chybí na komfortu, to přebývá v zážitcích.