Slovensko
Bratislava
Bratislava je příjemné město pro příjemné procházky. Oproti Praze žije takovým pomalejším, až línějším tempem, ale docela příjemně se na to zvyká. Prošli jsme si centrum, Bratislavský hrad, navštívili Modrý kostel a seznámili se se slovenským národním jídlem.
V centru Bratislavy jsme si dali halušky. Nejhorší, co jsem kdy měl. Jsem už od dětství velkým milovníkem tohoto slovenského, národního jídla a jsem zvyklý na jeho nejvyšší kvalitu. V restauraci v centru Bratislavy jsem se ale kvality nedočkal a ještě ten blaf ani nešel zaplatit kartou. Nasr.ný jsem ale na sebe, že jsem se tak blbě nechal chytit do pasti na turisty. Někde v kolibě na horách by halušky jistě chutnaly skvěle a tam bych i platbu hotově chápal. Arzu je samozřejmě měla poprvé v životě, takže jí přišly celkem fajn a nijak jsem jí to nevymlouval, ale ve mě to vřelo.
Banská Štiavnica
Banská Štiavnica je bez nadsázky jedním z nejhezčích měst Slovenska. Tato oblast byla osídlena ještě před Kristem a už tehdy se na území dnešního města rýžovalo zlato. A těžba nerostného bohatství byla a je s městem spjata dodnes, byť v dnešních dobách už ve štolách těžba neprobíhá. Do podzemí se ale můžete podívat a dozvědět se, jak těžba probíhala v dobách, kdy nejpokročilejším těžebním nástrojem kladivo a dláto. Uvidíte ale i moderní nástroje a dozvíte se zajímavosti o této těžké práci. Poprvé jsem v tomto muzeu byl před 30 lety, poté ještě několikrát a vždy mě to tam bavilo. Kromě Banského muzea můžete navštívit třeba Starý, nebo Nový zámek, Banku lásky, nebo dříve Muzeum minerálů. To je teď bohužel uzavřené, protože několik domů v centru města zachvátil v březnu tohoto roku požár. Muzeum sídlilo v jednom z nich. Kolem Štiavnice se nachází i několik vodních ploch, kde lze kempovat a koupat se.
Nad náměstím svaté Trojice jsem si všiml šipky s nápisem rodný dům Deža Hoffmanna. Už jsme se vraceli k autu, tak jsem tomu nevěnoval pozornost a jeho jméno mi taky nic neříkalo. Doma jsme si ale informace o něm našel a byl jsem docela překvapený. Dežo Hoffmann byl místní rodák, což šlo tedy snadno rozklíčovat už z toho ukazatele, který se ve světě proslavil jako fotograf a jehož životní příběh je až neuvěřitelný. Ze Štiavnice se dostal do Paříže, kde pracoval pro filmové studio 20th Century Fox, odtud putoval do Etiopie jako kameraman Mussoliniho invaze, načež během španělské občanské války spolupracoval s Ernestem Hemingwayem. Během bojů byl několikrát zraněn i uvězněn, ale začátkem 2.sv války utekl do Anglie, kde vstoupil do RAF. Po válce v Anglii zůstal a stal se dvorním fotografem hudební skupiny The Beatles. Jeho život by jistě stál za zfilmování a jeho dům za návštěvu.
Slovenský Raj
Dobšínská ledová jeskyně je co se množství ledu a ledové výzdoby týče unikát světového významu. Nezaledněná část jeskyně je zase nejvýznamnějším zimovištěm netopýrů fousatých ve střední Evropě. Od roku 1893 jeskyně dokonce sloužila bruslařům, a to hlavně v letních měsících. Poslední bruslař se tu sklouznul ještě v roce 1946. Prohlídková trasa trvá něco lehce přes 30 minut, prochází se několika sály i koridorem. Teplejší oblečení určitě přijde vhod. K jeskyni vede lesní cesta, procházka od parkoviště trvá asi 20 minut. Vstupné pro dospělého vyjde na 12 Euro, pro dítě polovinu. Budete-li si chtít v jeskyni udělat fotečku, připravte si dalších 10 Euro. Jeskyně je sice osvětlená, ale pro účely fotografie špatně a průvodci vás většinou poženou před sebou. Vybírat za těchto podmínek extra peníze za fotku mi přijde docela drzé. Druhá potěšující věc je, že vstupenky nelze zaplatit kartou. Nebudete-li mít dostatek hotovosti, tak poběžíte lesem zpět k parkovišti a ještě se pořádně projedete k nejbližšímu bankomatu. Druhá, o něco schůdnější možnost je využít improvizované směnárny v pokladně u jeskyně a vyměnit české koruny za Eura. Za kurz o 3-4 koruny za euro horší, než je běžné. Servis pro návštěvníky je vskutku "úžasný" a jeskyně sama o sobě je úžasná, a to bez jakékoliv ironie.
U města Telgárt se nachází soustava železničních tunelů a viaduktů, která bývá označována za nejkrásnější úsek železnic na Slovensku. Proti tomu asi nelze nic namítnout, okolí lze navíc využít pro pěkné procházky přírodou. Telgárt se od Dobšinské jeskyně nachází asi 10 km, tak by byla škoda se tam nezastavit.
Kdo se rád prochází v přírodě a nebojí se šplhat po žebřících, tomu se určitě bude líbit roklina Suchá Belá. Zaparkovat lze na parkovištích před příjezdem do obce Podlesok, odtud už se jde pěšky. Procházka začíná v korytě říčky, postupně ale přibývájí překážky, padlé stromy, žebříky mezi vodopády... V celé oblasti je ale množství nádherných míst a treků, že je vyloženě hřích se tu nezdržet déle.
Hronsek a kajuta v Betliaru
Obec Hronsek se nachází přesně uprostřed mezi Zvolenem a Banskou Bystricou. V Hronseku najdeme stavbu menšího vodního hradu, toho času bez vody a zavřeného, ale hlavně dřevěného kostela. Kostel je z tohoto materiálu postavený úplně celý, bez použití kovových prvků a stojí zde už od roku 1726. Vejde se do něj 1100 sedících lidí a ze všech míst je vidět na oltář.
Kajuta v Betliaru sice zatím není tak významnou stavbou, jako kostel v Hronseku, ale taky je postavená ze dřeva. Jedná se o originálně řešené ubytování v přírodě a nabídne nerušený klid a pohodu s výhledem do zeleně přímo z postele. V ubytování se nachází malá kuchyňka, kde si lze na jednom vařiči i uvařit, je tam wc a venkovní sprcha. A velkokapacitní baterie, ze které si lze nabít elektroniku. Příjemná změna oproti běžným hotelům. Kajuta se nachází cca 35 km od Dobšinské ledové jeskyně a posloužila nám právě před její návštěvou.
Štrbské Pleso
Ledovcové jezero Štrbské pleso asi není nutné nijak obšírněji představovat, předpokládám, že ti, co tam nebyli o něm alespoň slyšeli. V okolí se nachází řada hotelů, restaurací i známé lyžařské středisko. Osada sloužila od nepaměti jako základna turistům pro výšlapy do okolních hor. Koupání v jezeře je zakázané, ale je možné si půjčit loďku a projet se po něm. Pleso se dá i obejít po upraveném chodníčku se zastávkami u četných soch vyřezávaných ze dřeva. My jsme se vydali lanovkou k Chatě pod Soliskom a poté vyšlápli až na vrchol Predného Soliska (2117 m n.m.)
Závěrem
Slovensko je něco mezi Švýcarskem a Rumunskem. Z Rumunska přišli medvědi a ze Švýcarska ceny. Přestože během těch několika málo dní našeho pobytu na Slovensku došlo ke třem hlášeným útokům medvěda na člověka, my jsme žádného nepotkali. O vysokých cenách se to samé říct nedá, ty na mojí peněženku útočily poměrně často a místy jsem si připadal ohlodaný až na kost. Třeba za 5 minut jízdy lanovkou nahoru a 5 minut zpět ze Štrbského Plesa k Chatě pod Soliskom dá čtyřčlenná rodina 48, nebo 2 dospělí 28 Euro. No každá sranda něco stojí. Třeba i výše zmíněné povolení fotografovat ve špatně osvětlené jeskyni za 10 Eur. Zarážející též byla neochota poskytovatelů turistických služeb přijímat platební karty. Chceme za to hodně, kvalita často není skvělá, ale jako bonus můžete jet 20 km k nejbližšímu bankomatu Euronet, kde vyberete za poplatek 3 Eura a ideálně ještě s konverzí. Ale tohle není problém jen Slovenska, u nás se děje naprosto to samé a nebylo by dobré, kdybych si tím měl nechat zkazit jinak výborný dojem z návštěvy země nám nejbližší. Ze Slovenska jsem byl nadšený, užil jsem si návštěvu měst, ale hlavně lesů a hor a opět se podíval na místa, kde jsem byl naposledy ještě jako malý kluk. Arzu se Slovensko taky líbilo, nadšená byla z místních lidí a dokonce pokořila i svou první dvoutisícovku v životě. Škoda, že nebylo více času, minuli jsme hodně hradů, zámků, zřícenin, vodopádů...
